CESTY OBJEVŮ

Části dalekohledu stále existují na Mullardově radioastronomické observatoři u Cambridge. Jaké bylo jeho stavění?

JBB: Vypadalo to jako zemědělský rám, něco, na čem by se dal pěstovat hrách – spousta drátů a kabelů natažených na sloupech na ploše o velikosti 57 tenisových kurtů. Ve skutečnosti byl postaven ke studiu rádiového záření kvazarů. Postavil jsem prototyp a pak nás šest dva roky stavělo skutečnou věc. Bylo to neokázalé, ale fungovalo to velmi pěkně a zapnulo se to hned při prvním použití.

Během dvou měsíců jste objevil první čtyři pulsary; dnes jich známe 3000. Čím jsou pulsary zajímavé?

JBB: Jsou extrémně malé, asi deset kilometrů v průměru, a velmi husté, protože vznikají při katastrofickém výbuchu hvězd určité velikosti. Kdybyste obyvatelstvo zeměkoule nacpali do šicího náprstku, vážil by stejně, jako kdyby byl plný materiálu pulsarů.

Pulsary jsou viditelné, protože kmitají paprskem radiových vln po obloze, trochu jako maják, a když tento paprsek zasvítí na radioteleskop, zachytíte velmi přesné pulsy, pulsy, pulsy, pulsy – jako „hodiny“ poseté po celé galaxii.

Děje se v nich spousta extrémních fyzikálních jevů a vědci je používají k testování teorií relativity v kosmickém měřítku. Einsteinovy teorie se zatím docela dobře ověřují.

Jak byste popsal sám sebe jako čtyřiadvacetiletého doktoranda?

JBB: Byl jsem velmi, velmi důkladný, ujišťoval jsem se, že opravdu rozumím tomu, jak ten teleskop funguje a že funguje správně. Byl jsem docela přesvědčený, že nejsem dost chytrý na to, abych byl v Cambridgi, a že mě v určité fázi vyhodí. Moje zásada byla pracovat tak tvrdě, jak jen to šlo, abych věděl, že jsem udělal, co jsem mohl. Dnes to označujeme jako syndrom podvodníka, ale tehdy jsme to nepoznali a rozhodně nepojmenovali.

Pro označení svých grafů jste slavně použil písmena LGM. Povězte nám o malých zelených mužíčcích.

JBB: Radioteleskopy zachycují rušení způsobené lidmi: obloukové svářečky, jiskřící termostaty, špatně utlumená auta. Musel jsem toto rušení identifikovat a docela jsem si zvykl rozpoznávat prvky na mapě. Občas se objevilo něco, co jsem nepoznal, a zaznamenal jsem to otazníkem nebo z legrace LGM jako Little Green Men. Bylo to jednodušší než říkat „znáš ten legrační pulzující zdroj na pravé ascendenci 1919, deklinace plus 20“. Tak se z toho stalo LGM.

Jak se to změnilo v objev prvního pulsaru, který jste později pojmenoval CP1919 (pulsar v Cambridge při pravé ascendenci 19 hodin 19 minut)?

JBB: Z jednoho konkrétního kousku oblohy se občas opakoval neklasifikovatelný signál a můj mozek si začal říkat: „Něco takového jsi už viděl, že? Z tohoto kousku oblohy jsi už něco takového viděl, viď?“

Vytáhl jsem předchozí záznamy z tohoto kousku oblohy. Často tam nebyla, ale když tam byla, držela si své místo mezi hvězdami.

Mluvil jsem se svým nadřízeným, profesorem Tonym Hewishem, a ten mě upozornil, že na mapách zabírá jen čtvrt palce místa – asi jeden díl z deseti milionů všech map, které jsem měl. Navrhl mi, abych přešel na lepší a rychlejší zapisovač. Měsíc nezaznamenal nic a pak se to jednoho dne, 28. listopadu 1967, objevilo znovu, šňůra pulzů s odstupem jedné a jedné třetiny sekundy.

Tony byl opatrný. Měl podezření, že jsem radioteleskop špatně zapojil. Tak jsme to zkontrolovali na jiném radioteleskopu na místě. Na tom mém to pěkně pulzovalo, ale když jsme stáli u perového záznamníku toho druhého teleskopu, nic se nedělo. Byl to strašný okamžik. A najednou to tam bylo, o pět minut později, protože jsme špatně odhadli, kdy to teleskop uvidí. Kdybychom se přepočítali o 25 minut, všichni bychom šli domů a příběh by byl jiný.

Obrázky: První detekce rádiových signálů z CP1919 proběhla 6. srpna 1967, ačkoli v té době ještě nebylo podezření na jejich pulzní charakter. K prvnímu pozorování pulzů došlo 28. listopadu 1967. Snímky s laskavým svolením Churchill Archives Centre, HWSH Acc 355.

Napsat komentář